Andaluský kůň
Původ a historie
Andaluský kůň patří mezi teplokrevná plemena. Společně s arabským plnokrevníkem a berberským koněm se podílel na vývoji světových plemen. Dlouhá staletí byl znám pod názvem španělský kůň, konečné jméno však dostal podle oblasti chovu, slunné Andalusie.
Pravý původ andaluského koně je poněkud nejasný. Je jisté, že plemeno vzniklo v jižním Španělsku, pravděpodobně křížením původních koní sorraia s koňmi muslimských nájezdníků - araby, ale především berberskými koňmi. Tímto spojením vzniklí koně byli nadále pečlivě šlechtěni kartuziánskými mnichy v chovných střediscích v Cordobě, Seville a obzvláště v klášteře Jerez de la Frontera, kde byla vyšlechtěna nejčistší forma andalusana.
Nadějně vznikající plemeno bylo málem zničeno pokusy křížit andalusany s těžkými koňmi za účelem získání mohutnějšího zvířete, tomu se naštěstí, právě díky pečlivé čistokrevné plemenitbě, kartuziánským mnichům podařilo zabránit.
Andaluský kůň, unikátní výsledek španělského chovu, se stal základem mnoha dalších plemen. Jeho přímými potomky jsou například lipicáni, mimořádný podíl měl andalusan také na vzniku kladrubského koně, španělská krev koluje také v žilách fríských koní, clevelandských koní nebo velšského coba. Mezi jeho příbuzné patří i lusitán a také mnoho amerických plemen je španělskou krví ovlivněno. Lze tedy říci, že andaluský kůň skutečně ovlivnil celý koňský svět.
Popis a charakteristika
Andalusan se pyšní příjemným zaobleným exteriérem. Má velice impozantní hlavu, často s jemným klabonosem a znaky (dědictví po berberském koni). Dalším výrazným rysem stavby těla je silný, jemně klenutý krk, mohutné plece a krátký rovný hřbet se silnou zádí a nízko posazeným ocasem. Kohoutková výška je většinou kolem 155 cm.
Nohy andaluského koně jsou štíhlé, čisté, s perfektním uspořádáním kloubů, silná stehna dokreslují dojem oblé zádi. Chody tohoto plemene jsou hrdé a vznosné, výrazné a předurčují andalusana pro vysokou školu.
Mezi obvyklá zbarvení těchto koní patří hnědáci a bělouši různých odstínů a kombinací, typická je například kombinace bílé srsti a tmavé hřívy. Také kvalita a vzhled žíní hřívy a ocasu dělá z andaluských koní tak výjimečné a impozantní plemeno, hříva a ocas jsou velmi bohaté, dlouhé a přirozeně výrazně zvlněné. U hřebců se hříva nechává dlouhá, klisnám bývá stříhána nakrátko, aby vynikla linie krku.
Plemeno se vyznačuje mírnou povahou, nepostrádá však temperament a odvahu. Koně jsou inteligentní, přátelští a ke svému majiteli či ošetřovateli jsou schopni vytvořit si poměrně přátelský vztah.
Využití
Andalusana lze označit za koně vysoké školy. Stejně jako většina plemen vyšlechtěných z jeho krve je vhodný pro vysokou drezuru. Nevyniká rychlostí, ale je houževnatý a vytrvalý. Kromě vysokých drezurních škol a barokního ježdění je využíván k zápřahu, práci s dobytkem a k tradičním španělským disciplinám (např. doma vaquera či doma classica), je také velmi oblíbeným plemenem pro corridu (býčí zápasy).
Ve středověku byli andalusani pro svůj mohutný impozantní exteriér velice žádáni evropskými panovníky a dodnes si můžeme andaluských koní všimnout například ve filmech, kde převážně nosí právě pány a dámy z nejvyšších tříd. Mezi filmaři jsou oblíbeni jak pro již zmiňovaný vzhled tak i pro mírnou povahu, inteligenci a učenlivou povahu.
